Bullet journal jako novodobý lék proti stresu

Bullet journal jako novodobý lék proti stresu

Ještě před pár lety jsem byla workoholičkou, která s radostí seděla u práce klidně i 12-15 hodin denně včetně víkendů. Kdykoliv mi zavolali mí přátelé nebo rodina s tím, že by se chtěli potkat, nikdy jsem na ně neměla čas. Nebudeme si nic nalhávat, neměla jsem pořádně čas ani na sebe samu.

Jak ale píši, je tomu již pár let. Dnes se na své staré já dívám s jistým nepochopením, ale nesoudím jej. Slíbila jsem si, že minulost zůstane zabarvena v neutrálních tónech. Co však mohu udělat, je, že srovnám své současné já se starým já. S tím, které se nemělo moc rádo, nikam necestovalo, nechodilo si posedět s kamarády, pořádně nerandilo a k rodičům jezdilo s počítačem v ruce pracovat. Takové já si vykoledovalo zdravotní problémy. A protože tyhle věci fungují jako kapičky vody, dopadala jedna kapka k druhé, až se pohár naplnil. A já mohu být vděčná za to, že se tak stalo ještě před mou třicítkou.

Chcete vědět, kdy přesně ten pohár workoholismu a lhostejnosti vůči životu přetekl?

Bylo to těsně po mých 28. narozeninách. Ležela jsem v noci vedle muže, s nímž jsem nějakou dobu randila, a nemohla usnout, neb mě sžírala jedna vrtošivá myšlenka za druhou. Pojítkem toho guláše v hlavě bylo něco zcela prostinkého. Touha po štěstí. A sice, že jsem ležela vedle pohledného mistra Slovenské republiky v badmintonu, byla jsem si stoprocentně jistá tím, že spokojená nejsem. Hádali jsme se, tedy on se mnou, byl negativistický, já optimistická, chtěl rodinu, já chtěla cestovat, chtěl žít v bytě, já v baráku… A tak jsem došla k závěru, že musím dát šanci sama sobě. Že musím začít žít. Připadala jsem si skoro jako Julia Roberts v Jíst, meditovat, milovat…

Když jsme se ráno probudili, s dosud neznámou sebejistotou jsem tomu fešákovi oznámila, že se rozcházíme a že odjíždím na Bali. Když jsem se tehdy slyšela, jak to říkám, zněla jsem si trochu hloupě, ale odhodlaně.

Než odešel, dal mi, podle svých slov, jednu radu k nezaplacení. Řekl mi, že nežijeme v pohádce. To mi teda pomohl. Díky tomu, co přišlo poté, ale vím, že život není pohádka a cesta ke štěstí je docela trnitá. Když se však s těmi trny a jinými překážkami člověk naučí vypořádávat, pak strach vnímá spíše jako výzvu, obavy jako motivaci a chyby jako zkušenosti.

Na Bali jsem sice ten rok neodjela. Zdravotní komplikace mi to nedovolily. Další rok se mé přání splnilo. Objevila jsem zemi, která se stala mým druhým domovem. Domovem pro mou duši. Energie, která tu opanovává vše živé, je naprosto neskutečná. A tady jsem pomyslně započala svou cestu za štěstím. Ještě týž rok jsem se na Bali vrátila. O rok později jsem se tam také podívala a letos jsem tady počtvrté.

Sedím tu u stolu obklopená dalšími pěti lidmi, povídáme si o meditování, zdravém stravování, józe, funkčním cvičení, zdravé chůzi, tantře a vůbec o životě jako takovém a všichni se jednohlasně shodujeme na tom, že žít ve stresu se dnes lidem v západní společnosti jeví jako něco „normálního“, skoro by se dalo říci „přirozeného“. Podle mě na tom nic normálního není. Nemělo by být. Společnost, práce a naše vlastní kacířské já nás neustále žene za lepšími výkony, k tomu, že se pro dobrou práci musíme sedřít z kůže, za tím, že říkat ne je špatné, a vůbec, že mít někdy špatnou náladu je špatné. Nakonec tedy i za tím, že nic nesmí být špatné. Ze všeho jsme tak logicky napjatí a ve stresu.

Když jsem si tedy před pár lety uvědomila, že stres je něco, co mi nedělá dobře a co chci ve svém životě maximálně eliminovat, zachránila jsem sebe samu. A není to tím, že bych před stresem utíkala do zahraničí, je to tím, že jsem se o sobě na cestách dozvěděla mnoho zajímavých faktů, že jsem se lépe poznala. Pochopila jsem, co je pro mě důležité, a co mě činí šťastnou. Když došlo k tomuto rozklíčování, mohla jsem svůj život naplnit vším, co mou mysl vede k harmonii, a to i přes veškerá protivenství a nechuť doby.

Definitivně jsem se vzdala práce, která mě nečiní šťastnou, začala jsem pravidelně funkčně cvičit a chodit na jógu, několikrát denně jím a hojně spím. Medituji. Omezila jsem konzumaci alkoholu. Svůj pracovní čas jsem si rozdělila do chytrých bloků. Dělám si pracovní pauzy. Večery trávím nad knihou, někdy s přáteli na večeři či u skleničky dobrého červeného vína. Vytvořila jsem ve svém harmonogramu prostor pro čas věnovaný jenom sobě, a ten naplňuji chozením do divadla, na rande, na výstavy a hlavně cestováním. Protože to mé svobodomyslné duši dělá úplně nejlépe. Nenechte se mýlit, drazí, v tom všem se najde čas i na obyčejné nicnedělání, které jsem se naučila vnímat jako chvíle z boží milosti. V těchto chvílích obvykle jen ležím na sedačce, pozoruji střešním oknem mraky, ptáky, slunce, vítr či padající listí a přemýšlím o svém pocitu blaženosti.

Mé kreativní já jsem také naučila uspokojovat. Pamatuji si na okamžik, kdy jsem poprvé objevila Clever Minds produkty. Bylo to na mé první cestě na Bali. Tehdy mi kamarádka věnovala jejich (náš) cestovní deník. Dnes s sebou mám další, a také jsem si z Idea Makeru udělala svůj Bullet Journal. Bullet Journal je můj kreativní deník. Hravým způsobem si do něj zaznamenávám, co mě čeká, co si musím nachystat na cestu do zahraničí nebo k rodičům, i to, kde budu bydlet. Jaké jsou mé výhledy na další týden, co z toho jsem splnila atp. Plnit úkoly je pro mě díky jejich milé podobě mnohem snazší a příjemnější. Někdy se u deníku zaseknu na hodinku, jindy na pár minut. Vždycky podle toho, jak se mi chce. Kdysi bych si o někom, kdo se tomuto věnuje ve volném čase, pomyslela, že je blázen. Ptala bych se sama sebe, zda nemá něco lepšího na práci. Nechápala bych jeho trpělivost. Ale dnes? Dnes je vše jinak. Vím, že když si na své hravé stránce nebudu dávat záležet, bude ze mě figurka řízená vládcem tohoto světa, stresem.

Bullet Journal se pro mě stal lékem proti této chorobě 21. století, protože pokaždé, když se věnuji svému „buleťáckému deníčku“, jak jsem se mu naučila říkat, pronáším si v hlavě mantru „Jsem kreativní, jsem spokojená a prodlužuji si tím život.“  A tak to prostě je!

Co říkáte, zkusíte si jej o kousek prodloužit i vy?  

PS: V dalších článcích se dočtete, co mě Bali naučilo, i to, jak mi rutina pomáhá v osobním i pracovním životě.

Romana Marie