Cestování jako nástroj k sebepoznání

Cestování jako nástroj k sebepoznání

Už když mi bylo dvacet let a chodila jsem na vysokou, říkali mi rodiče, abych někam vycestovala. Jenže cestování, byť jen studijní, bylo daleko za hranicí mé komfortní zóny, ze které jsem se bála vykročit. Tak jsem radši spočívala ve své ulitě představující jistotu. Ona skořápka mě měla chránit před vlastním strachem z nepoznaného. Netušila jsem, že se mi stane pastí. O několik let později jsem ze své zóny, jak víte z minulého blogu, doslova vyskočila. Musela jsem!

Říká se, že se zázraky dějí teprve ve chvíli, kdy vykročíme za hranice naší „bezpečné zóny“. A tak jsem i já konečně pochopila, co se tím myslí. Cestovala jsem a pociťovala onu mocnou sílu zázraků, které člověku do života vnese poznávání světa kolem nás. Podle mě člověka nic neobohatí tak jako cestování. Otevírá mu obzory. Ukazuje mu, jak žijí ostatní. Kdo cestuje, získává srovnání a rozhled. To vše jde i ruku v ruce s poznáváním sebe sama na úrovni, na které to v dobře známém prostředí není a nebude nikdy dost dobře možné. Člověk je stavěn do náročných situací, žádajících si okamžitá rozhodnutí, které musí zvládat sám.

Díky cestování se mi do života vloudilo ještě jedno poznání, a to, že chce-li člověk najít učitele, pak se vždycky objeví. Pro mě tím nejlepším učitelem byli nejen lidé, ale i zážitky. Zážitky, jež se postupně proměnily ve významné životní zkušenosti. Právě ony zkušenosti jsou tím nejlepším učitelem a vzděláním, jakého se mi kdy dostalo. Naučila jsem se je nevnímat negativně ani pozitivně. Nehodnotím je. Přijímám je takové, jaké jsou, se všemi jejich důsledky. Vše je jen o tom, jak se na věci díváme, jak je chceme vidět. Každá zkušenost mi otevřela nové dveře, posunula mě dopředu.

S jistotou mohu říci, že teprve cestováním jsem začala skutečně poznávat sebe samu. Jako kdyby se ve mně cosi otevřelo a já pochopila, že sebepoznávání nekončí ve třiceti. Řekla bych, že právě tam teprve začíná! Alespoň u mě tomu tak bylo. Až po třicítce jsem byla schopna jít do hloubky a poznat ženu, která se ve mně do té doby schovávala. Ale byla tam! Sebejistá a láskyplná.  

Všechny cesty, které jsem podnikla, byly něčím ovlivněny. Někdy jsem poznávala svět, jindy sebe a jiné lidi, občas jsem utíkala před vlastními problémy. Cesty, při kterých jsem poznávala svět, byly obvykle pořádány s přáteli. Představovaly procestování dané země křížem krážem. Takové cesty jsou zábavné a mají leccos do sebe. Člověk se soustředí jen na to, co vidí, ale do podstaty dané země pronikne jen pramálo. Aby člověk opravdu poznal dané místo a jeho obyvatele, je potřeba aby na něm strávil delší čas, či se tam vracel, a co víc - cestoval sám. Být sám se sebou a sám v sobě je velmi náročné. Lidé se toho přirozeně bojí, ale pokud tento strach překonají, objeví dosud nepoznaný svět vlastní božskosti.

Každý by si podle mě měl nějaké takové místo, které pro něj představuje studnici duchovní moudrosti, najít a čerpat z ní, dokud ho napájí pramenem poznání.

Takovým místem je pro mě Bali. Je to místo, kde jsem zažila místní kulturu, poznala spirit této maličké a duchovní energií bohaté země a jejích obyvatel a zároveň se toho o sobě naučila úplně nejvíc. Na většině míst, kde jsem byla, se mnou byl i můj cestovní deník a Idea maker. Cestovní deník je plný plánů a postřehů, ale také zážitků. Idea maker zase slouží pro zapisování všeho, co mě na cestě napadne a co se týká mého vnitřního světa.

Pointou totiž je, že odjede-li člověk, v mém případě na Bali, s nějakými otázkami či pootevřenými tématy, může si být stoprocentně jistý tím, že se mu vždy dostane odpovědí nebo návodu na řešení. Jako by takové spirituální místo nabízelo možnosti a ukazovalo cestu. Možná je to ale tím, že po tom člověk touží, a tak je senzitivnější, lépe zpracovává své emoce a dekóduje myšlenky a pocity. 


Budu konkrétní: Bali 2017 poprvé – otevření se vnímání energií tohoto ostrova, Bali 2017 podruhé – první veliké zamilování, Bali 2018 – započala se má cesta sebelásky. Bali letos – otevřelo se jedno velké trauma, které mi nedovolovalo loni započatou cestu k „mít se plně ráda, být ztělesněním lásky“ uzavřít. Pochopila jsem totiž, že láska není vztah. Láska je stav bytí. Nemá nic společného s druhým člověkem. Člověk podle Osha primárně necítí lásku, člověk je láskou. A je-li láskou, tak lásku cítí, ale to je výsledek, vedlejší produkt, nikoli zdroj. Zdrojem je toto: člověk je láska. Zjistit to v 31 letech je úžasně osvobozující a motivující.  

Abych nebyla příliš abstraktní a byla k vám maximálně upřímná, stojí v mém Idea makeru z této cesty pár poznámek, bodů, na které se chci v následujících měsících v Čechách zaměřit. Jedná se o práci s emocemi, lásku k vlastnímu poprsí, neb to je, jak jsem zjistila právě zde, silným zdrojem vnitřní lásky a ženské sexuální energie, a nakonec se chci zaměřit na prohlubování meditačních praktik jako nástroje autoléčby.

Romana Marie