Nemůžeme již zaručit včasné doručení vašich balíčků. Stále je můžete vyzvednout v naší kamenné prodejně! Krásné Vánoce!
0
Produkt byl přidán do košíku
Množství
Celkem
Přejít do košíku Pokračovat v nákupu

CLEVER BLOG

Magazín nejen pro milovníky papíru

Co všechno chceme vlastně stihnout?

Zvoní budík. Je ráno. Venku už je světlo. Úlek. Naštěstí za to může posun času, ne má nedospavost. Sedím na posteli a koukám do blba. Vlastně ne, koukám na kočku na terase, jak si pochrupává v zahradním křesle.

S protřením očí a hlasitým zívnutím vstávám a snažím se narovnat záda čtyřicátníka, těžce zkoušená každodenním sezením na super zdravotní kancelářské židli. Dojdu k oknu, abych pohledem zkontroloval zataženou oblohu. Nechci si kazit ráno špatným počasím, přesto zřetelně pociťuji svou natěšenost na slunečná letní rána s kýblem kafe na terase. Zapínám kávovar, aby má dávka byla nachystána dříve, než přijdu z koupelny.

Kdesi v paměti pátrám po slabé vzpomínce na předchozí večer – kdy že jsem to šel spát – ve 2? Co jsem dělal?

Jo jasně, dokončoval jsem prezentaci na poradu a odesílal poslední data ke schválení. Blik! Červená kontrolka! Tělem projel impuls silnější, než když smočíš nohu v ranní ledové sprše! S horkým hrnkem kafe usedám a otevírám notebook, abych zkontroloval odeslanou poštu. Jen pro jistotu. Zařekl jsem se, že ráno ke snídani notebook nepatří. Ale tohle je přece mimořádka! A tak zatímco se v krku rozlévá hřejivý pocit prvního doušku, stále ještě zaskleným zrakem pozoruju otvírající se Outlook. Jasně, klid, odešlo to. Úleva. Přece jen ten sen, na který jsem si právě vzpomněl, byl jen snem. 

Tak jen pro jistotu rychlý pohled do došlé pošty, když už to mám otevřené. A hele, na tohle odpovím, to je sekunda…

Po tři čtvrtě hodině plivám studené kafe a zavírám notebook. První várka dnešních úkolů splněná. Dobrý je to pocit. A svědomí do mě buší – co cvičení? Co ranní meditace, čtení knihy, co klidná snídaně s rodinou? No co, teď už nestíhám! Záblesk myšlenky o smyslu života spálí dopravní hlášení z rádia: Na dálnici je zase kolona, a pokud během deseti minut nevypadnu, přijedu rozhodně pozdě na ranní mítink.

Letmý polibek na spící tváře. Klíče, mobil, taška! Ok, jsem ready dobýt svět. A zatímco odemykám auto, žvýkám zbytek snídaně, kterou si nesu v ruce.

Pozoruji slunce prosvítající skrze mraky, osvětlující mihotající se svodidla a za zvuku jakési vypalovačky si slibuji, že takhle už ne. Že dnes to vše změním. Že půjdu spát dřív, společně s tou, kvůli které to vlastně dělám. Že až přijedu, tak si zacvičím. Ten svět bude krásný, jen co tyhle věci dám do pořádku. Ihned, jakmile dokončím tenhle projekt. Až…

…mou pozornost upoutal zvuk handsfree a blížící se kolona. Jasně, konec snění! Musí se makat, aby to bylo fajn co nejdřív. A vyřídím pár telefonátů v koloně, protože čas se využívat musí. Kdepak pozorovat krajinu, jako pan doktor ze známé české komedie. Na to čas dnes rozhodně není!

Konečně si sedám v kanceláři. Dnes rekord. Mezi prvním procitnutím a touto chvílí utekly jen dvě hodiny. To je krása, zvládl jsem to. Dvě hodiny mého života? Kdo by se tím teď zabýval? Teď se jde na poradu, na kterou mám tu skvělou prezentaci.

Tak čekal jsem víc, to musím přiznat. Nikdo neví, co mi dalo za práci to všechno spočítat a připravit! Nikdo neví, že jsem nad tím seděl teď několik dnů a večerů! Koho to vlastně zajímá? Vytáčím číslo na miláčka. Potřebuji se podělit o tu nespravedlnost! A zatímco telefon vyzvání, běží mi hlavou, proč to k sakru nebere? Ťukání na dveře mě opět vrací na hřiště – šéf mě k sobě volá, říká asistentka. Kde jí vůbec vzali tuhle holku, probíhá mou hlavou, když si balím papíry, počítač a notes.

Sláva! Chladné přijetí na poradě bylo dáno jinými okolnostmi, ale na mou práci je firma hrdá! Zalil mě stejný pocit blaha jako při prvním ranním doušku mé oblíbené kávy. Nepřijatý hovor od miláčka – volám zpátky. Ano, jasně, už to bude dobrý! Šéfovi se to líbí! Asi mě na projekt nasadí jako leadera. To bude pecka, brouku…

Oběd v kantýně celkem diskutabilní. Losos se dá udělat určitě líp, stejně jako zálivka na salátu. A k tomu všemu Karel. Karel s jeho problémy doma, s nestíháním projektu. To zase byla diskuse. Musíš do toho dát víc, kamaráde! Musíš nastavit, máknout. Cesta nahoru je dlážděná obětmi! Podvědomě cítím, že má rada jak vystřižená ze školení minulý týden, nejde ze mě. Ale ten pocit rychle zaženu, protože já mám skvělý den! Budu leader projektu! A to znamená hodně! Více peněz, větší pravomoci, možné povýšení, místo v boardu – kdo ví. „Ty, posloucháš mě vůbec?” ptá se Karel. „Ale jistě! Jsi kámoš a kámoše já vždycky poslouchám.”

Půl sedmá večer, město je zasekané jak Drážďany o vánočních svátcích. Proč to proboha rozkopali všechno najednou? Klid, do hoďky maximálně jsi doma, říkám si a uklidňuji se. Dal bych si panáka! Jasně, až přijdu, dám si panáka. S miláčkem. Dnešek byl skvělý. Od oběda se to všechno valilo jedna báseň. Lidi z projektu vyjadřují nadšení. Jsou dobrý tým! Plánuji večer. Panák nebo vínko, něco zakousnout, idylka s miláčkem.

Dálnice se konečně rozjela a já opět sleduji slunce osvětlující svodidla. Tentokrát na opačné straně.

Pozoruji zavírající se vrata garáže, zatímco vypínám motor. O víkendu posekám trávu. A taky natřu to zábradlí, co miláčkovi slibuji od loňska. Jo a měli bychom si udělat výlet a zajet za mámou. A taky..

Pískot dětí hlásí nějaké "drama". Miláčku, co je? Z čeho jsi taková nervózní? Z nich? Ale nech je, jsou to děti. Já měl skvělý den, tak mi dej pusu a usměj se na mě! Ať ten dnešek stojí za to! Dáme si lahvinku a pokecáme si o tom, jak teď už bude líp. Nám všem. Cože? Žehlit? Teď? Proč jsi to neudělala přes den? Vždyť víš, že jsem chtěl mít večer klid s tebou.

Trochu zklamání, lahev otevřená. Žehlička páří, klávesnice mého notebooku cvaká. No přece tu nebudu sedět jen tak, když miláček žehlí. Alespoň vyřeším těch 32 ještě nepřečtených emailů, vlastně jsem tak trochu rád, protože kdybych to neudělal teď, ráno budu mít cvrkot! 

Na dně sklenice se povaluje kapka červeného, nedopitá láhev stojí na lince. Půl dvanácté. Asi před půl hodinou jsem slyšel přání dobré noci. No, teď už to nemá smysl dohánět, stejně už spí. A já mám ještě 13 mailů, protože jich během večera přišlo osm.

Potichu se plížím do ložnice tak, abych nevzbudil miláčka. Zaslouží si vlastně ten odpočinek, protože mateřská není dovolená. Měsíc ozařuje část ložnice a vykresluje její siluetu. Polibek na vystrčené rameno. Otáčím se a s rukama pod hlavou pozoruji strop a světlo měsíce! Jsem vlastně šťastný chlap. Mám skvělou práci, krásnou ženu, děti, dům… Když se daří, tak se daří…

A ráno si konečně zacvičím…a posnídáme spolu…a…